Pomáháme UKRAJINĚ!

Moje maminka se narodila ve druhé světové válce a vždy říkala, že je válečné dítě. Do konce života si pamatovala, jak nalítávali hloubkaři a odstřelovali kladenské nádraží. Jak do její rodné městské části Kladno Výhybka padla bomba. Hltala jsem její vyprávění o solidaritě všech sousedů, jak rychle pomáhali dům opět stavět a ubytovávali poškozené spoluobčany. Já si zase pamatuji příjezd ruských tanků, jak maminka plakala, táta na ně plival a dodnes vidím, jak na nás míří zbraně. Tak jako si lidé přejí zdraví, my obě nikdy nezapomněly dodávat: „hlavně, že je mír“. Pro dost lidí to bylo klišé. Nikdy bych po všech zkušenostech nevěřila, že tak vyspělá civilizace dopustí, aby se něco tak hrůzného opakovalo. Lituji hlavně děti, vím, jak si to celý život ponesou. Co můžeme udělat? Moje rodina začala nákupem potřeb pro děti a matky. Pomozte i Vy. BUĎME SOLIDÁRNÍ, NENECHME JE V TOM SAMOTNÉ.